Vzorky z nového foťáku

Fotografování mě fascinovalo již od malička. V 10 letech jsem dokonce dostal pod stromeček malý kinofilmový fotoaparát (to kinofilmový je asi zbytečné dodávat, neboť to bylo za hluboké totality, a já už přeci jen nejsem žádná šestnáctka, že). Radost mi udělal velikou, ale scházely mu (a vlastně i mně) 2 věci: display, na kterém bych hned viděl výsledek expozice- zde se tedy jednalo o "vadu" přístroje, a celkem očekávaný nedostatek trpělivosti dítěte, tedy chyba na mé straně. Ten proces vyvolávání byl pro mě, coby malého kluka, prostě nepředstavitelný... . No a zálib bylo více, takže jediným fotografem v rodině nadále zůstával táta, který nám svým neustálým zapomínáním krytky na objektivu připravil spoustu temných snímků, ale i světlých a úsměvných momentů.

Obrat nastal někdy v roce 2005. Tehdejší trh začaly postupně zaplavovat stále rozšířenější digitální fotoaparáty, které konečně přinesly tolik očekávaný lék na moji netrpělivost. Cena nižších modelů se již začala pohybovat v únosných mezích, a proto jsme si s Lenkou udělali radost, a Vánoce roku 2005 již zachytili na nekřesťansky drahou paměťovou kartu v našem skvělém kompaktu Panasonic. Jednalo se o nižší model, ale přinesl nám spoustu radostných okamžiků, a i s odstupem času musím říct, že překvapivě kvalitních snímků. Kdykoliv se dnes na fotky tehdy pořízené podívám, jsem mile překvapen věrností barev, trefou vyvážení bílé v automatickém režimu i způsobem, jakým si přístroj poradil s focením v protisvětle. Ostrost je samozřejmě poplatná použité optice, která se sice honosila logem světové špičky v oboru optiky, firmy Leica, ale v kompaktu za 5 tis. Kč nebylo možno očekávat žádný hit. Naše nadšení však nebralo konce a fotili jsme doslova každou blbost. Tehdy jsme na to ještě měli dost čas, neb na naše šotky ještě nebylo ani zaděláno.

Proč o tomto fotoaparátu mluvím v minulém čase? Zlom nastal v létě roku 2009, kdy se konal další z našich wellness pobytů, o nichž je zmínka v úvodu. Na programu byl sjezd řeky Vltavy a já jsem logicky usoudil, že i v tomto případě jej musím řádně zdokumentovat. Byl to můj vůbec první pobyt na akci tohoto typu a mé představy o řece a o chování lodi na ní, byly přinejmenším zkreslené. Jako vhodnou ochranu pro foťák jsem proto zvolil igelitku s logem nejmenovaného obchodu, přístroj do ní ledabyle zamuchlal a velmi naivně si jej vzal do lodi. I přes tradičně velmi výživný úvodní večírek (usuzuji tak, neboť jsem si z něj další den nic nepamatoval) se mi ve vratké loďce typu Vydra podařilo udělat pár snímků. A už se blíží jez jez YES! Všichni jsme se zastavili na koruně a sledovali bouřící vodu, ženoucí se šlajsnou jezu za Vyšším Brodem s pro mě dosud nevídanou dravostí. Všechny zkušené posádky se rozhodly loď přenést, ne však ta naše! Pod vedením zadáka jsme se vrhli do proudu... a zajeli do bubnu jako nůž do másla. Když se nám konečně podařilo vyprostit loď z neodpouštějících rozbouřených vod, můj fotopřístroj nerušeně pokračoval svou cestou do digitální temnoty obestřené divoce vířícími vodami Vltavy... .

Byl jsem dosti sklíčený a musím říct, že tento okamžik vrhnul stín na mé prožití jinak skvělé akce. Nemohl jsem si zkrátka odpustit určitou nostalgii, neboť hodnotu přístroje jsem již dávno neodvozoval z jeho technických parametrů, ale spíše vzpomínek na momenty, které jsme s ním společně prožili. To, že jsem se zachoval jako totální pako, nemusím snad ani zmiňovat:-) Tato událost však vzbudila až nečekané veselí u zbytku posádky. Poznámky typu "Máro, to je fantastický výhled, nechceš to vyfotit?" staly se neodmyslitelnou součástí nejen této, ale i dalších následujících výprav. Koneckonců - od čeho máme kamarády:-)?

Všechno zlé je pro něco dobré, a v tomto případě ztráta starého přístroje otevřela cestu koupi nového, s lepšími parametry. Po dlouhém vybírání, porovnávání a přečtení bezpočtu recenzí padla volba na kompakt značky Canon. Jednalo se o funkčně výrazně dokonalejší přístroj, který na rozdíl od předchozího umožňoval plně manuální nastavení všech parametrů nutných pro výslednou expozici (clona, doba uzávěrky, citlivost atd.). To mi při mých fotoexperimentech umožnilo jakýsi náhled do zákulisí "fotografické vyšší dívčí" a focení a zážitky s ním spojené to zase posunulo o kousek dále. Kvalita fotografií byla však nadále neúprosně limitovaná použitým hardwarem, který se, co si budeme povídat, napříč celým spektrem fotoaparátů s nálepkou "kompakt" příliš výrazně neliší. Mluvím hlavně o velikosti snímače s plochou políčka čtverečkovaného papíru na piškvorky, generující šum při téměř každé příležitosti, optice, která je na hony vzdálená té ve výměnných objektivech a celkově spíše podprůměrnému procesoru. Uplynuly tedy 3 roky a nadešel čas na další posun.

Naším (resp. jak má drahá polovička říká "mým") posledním přírůstkem se stal báječný Olympus řady Pen. Po opět dlouhém rozhodování jsem jej vybral z důvodu velikosti snímače, možnosti výměny objektivů, velikosti a hmotnosti, kterou je srovnatelný s běžným kompaktem, možnosti aplikace různých fotografických filtrů a samozřejmě dle uživatelských referencí a ceny. Focení s ním je radost a stále je co objevovat. Jediným limitujícím faktorem však nadále zůstává čas. Aby byl snímek kvalitní, je potřeba scénu náležitě analyzovat, provést měření expozice, vyvážit bílou, zkrátka vykonat velký počet operací, jejichž význam naše děti příliš nepochopí a nedocení jejich důležitost pro finální dojem z fotky. Vyfotit cokoliv se tak odehrává víceméně stejně, jako kdysi - rychle vyberu záběr, namáčknu, nechám autofokus zaostřit a domáčknu:-) Nespornou výhodou přístroje je možnost uložení fotky do nativního formátu raw, který významně rozšiřuje možnosti dalších úprav snímku v počítači (tzv. postprocesu). Tomu se obvykle není možné vyhnout, právě kvůli minimu času věnovanému přípravě expozice. Výměnu objektivu jsem již zvládl ve slušném čase, nafotil jsem dokonce pár ostrých snímků i s dítětem na zádech (fakt nekecám).

Fotím pro radost, bez uměleckých ambicí, a především se stále učím. Hlavním motivem nadále zůstává příroda, a to jak krajina, tak scenérie, abych tak řekl, na delším ohnisku, případně i makro. Cílem je udělat fotky, které budou mít atmosféru a na které se s rodinkou rádi po létech podíváme. To druhé je jisté, to první.. no, posuďte sami. Zachycené scény lze jen stěží považovat za výjimečné, což bude tím, že pro mě je hodno vyfocení ledacos. Postupně si na našich dětech zkouším i fotografie portrétní, což je však celkem tvrdý oříšek, neboť kulantně řečeno nespolupracují (snad v dohledné době nějaké fotky vystavím, zejména Lukášek je na nich k popukání). Rád bych častěji vyfotil i mou krásnou ženu, ale ona spíš ocení, když pohlídám děti:-) Jakýkoliv pokus o její zvěčnění tak obvykle odmění odmávnutím rukou, v horším případně pak pohledem, při němž selhává software foťáku a dochází k jeho samovolnému vypnutí.
Pár náhodně vybraných snímků přikládám níže, další (snad) přibydou časem.