Stará Říše 2011

Výlet do těchto míst s sebou nese značný díl nostalgie- vždyť téměř čtvrtinu každého roku jsme od svých téměř 6 let (v případě Honzy 3 let) trávili právě zde, obklopeni nekonečnými lesy, loukami, potoky a rybníky. Známe zde doslova každý pařez a pro mě je to tudíž jediné místo, kde mohu vyrazit do lesa bez obav, že se vrátím až po 14 dnech, pokousán od medvědů z rumunských hor. Lesy zde nejsou ničím vyjímečné, jsou jako všude jinde na Vysočině- smrková monokultura tu či onehde nesměle prorůstající břízou osikou či bukem. Zkrátka a jednoduše normální hospodářský les, jehož stará generace postupně mizí a je nahrazována školkou ostře zelených, svěžích stromků. Já však na tyto lesy pohlížím v kontextu mých vzpomínek, mého dětství. Každé místo tu má své jméno, každé je něčím neobyčejné, s každým se váže nějaké dobrodružství či laskavá vzpomínka. Tady jsem opět schopen vidět svět dětskýma očima. Pouto, které mě váže k těmto končinám, je až znepokojivě pevné, samotného mě jeho síla, lety nijak neutuchající, dosti překvapuje. Pokud to jde, snažím se sem podívat alespoň jednou za rok. Zavzpomínat, při troše štěstí potkat známé a ukojit vášeň mou velikou- houbaření!

Výpravu jsem dlouho odkládal. Jednak proto, že čas se stal po narození našeho druhého prcka ještě více nedostatkovým zbožím, než byl kdy předtím. Druhý důvod byl stejně prozaický- jednoduše jsem čekal na déšť. A ten nepřicházel a čas neúprosně běžel, a najednou tu bylo 28. září a rozhodnutí náhle padlo- vyrážíme, déšť nedéšť. Byla to Honzova iniciativa, který několik dnů předtím usoudil, že čas nazrál, a tak vyrazil coby předvoj. Košík hřibů, který přivezl, mě doslova nadzvednul ze židle, rychle jsem zapomněl na vývoj počasí i srážkové úhrny posledního měsíce a nadšeně vyrazil.

Nad loukou u naší bývalé chaty, kde jsme zaparkovali auto, se stále vznášel opar halící okolní les do mléčného závoje. Zemitá vůně trávy, tlejícího listí a lesních pryskyřic v nás rozpouštěla poslední známky pobytu ve městě a jitřila smysly účinností drogy. Všemu panoval odér mému nosu nade všechny vůně milejší, který produkovaly kilometry podhoubí v lesní hrabance. Uvědomil jsem si, jak moc mi to scházelo. Nic, zamknout auto, zkontrolovat výbavičku a hurá do lesa!

Na závěr přišlo ještě jedno milé překvapení. Vycházím z lesa zpět k autu a koho to mé oko vidí? Kamarád Jirka z dětských let, kterého jsem neviděl snad 20let! S malou dcerkou a sympatickou ženou, radostnými, ale přesto neúprosně výmluvnými důkazy o tom, že s časem to jde pouze kupředu, zpátky ni krok (toto tvrzení beru coby velký fanda Star Treku spíše jen jako slovní obrat:-)). Poseděli jsme s nimi u ohně, zavzpomínali, zasmáli se a pak se opět rozjeli do svých životů a svět dětství a fantazie zanechali zakonzervován v náruči lesního ticha.

Nebudu se zde už dále rozepisovat, každý z nás byl někdy v lese a na každého jeho návštěva zanechala nějaký či žádný dojem. Pro mě je však taková příležitost vždy čímsi jako oslavou. Níže je pár fotek- no není to krása?:-)