Jarní vlání v Rožmberku

Samotná myšlenka podobného výletu mi už párkrát přišla na mysl, ale nějak scházel ten příslovečný tah na bránu. No a pak při jedné neplánované návštěvě padla zmínka přesně o takovém druhu podniku a bylo rozhodnuto. Vidina pánské jízdy ve stylu oblíbeného filmu "S tebou mě baví svět", jak byl výlet od začátku zamýšlen, poháněna a vybrušována nesčetnými logistickými setkáními v restauracích i mimo ně, nabírala každým dnem ostřejších kontur. Zhmotnila se na slunný Zelený čtvrtek, kdy naše vozy plné rozesmátých dětí a zásob oděvů a jídla, svojí kvantitou bohatě pokrývající měsíční pobyt v táboru Artěk, vyrazily vstříc vytoužené destinaci, zanechávaje za sebou naše ženy a matky tonoucí v jezerech slz.

Jízda jako taková probíhala v zásadě vzato dle očekávání, což kromě jiného odvozuji z faktu, že Lukášek se jogurtem potřísnil již při první pauze. To byl celkem očekávaný začátek a zároveň potřebný impulz pro parťáka Marka, majitele vozu, aby další konzumaci pochutin ve voze striktně zakázal. Tímto moudrým opatřením zabránil degradaci hodnoty automobilu na polovinu, k níž by s největší pravděpodobností jinak došlo. Blahořečil jsem rozhodnutí nevzít našeho mladšího šotka, neb jím způsobené škody bývají zpravidla neopravitelné.

Hlad nás donutil udělat přestávku na pozdní oběd v malém motorestu. Děti radostně skotačily na houpačce a já si našel chvilku na otestování skvostného manuálního objektivu jménem Helios. Jak příhodné jméno pro focení ve slunný den, pomyslel jsem si s úsměvem a upil báječně vychlazeného ležáku. Následoval oběd a po něm telefonický report našim drahým polovičkám o vývoji zájezdu. Při dotazu "kde se nacházíte", nás nenapadlo nic lepšího, než jako místo momentálního pobytu uvést Dolní Lhotu. Většině z nás se při vyslovení tohoto jména vybaví místo, kde lišky dávají dobrou noc, a motorest i jeho okolí, ospale se topící v záři odpoledního slunce, toto do puntíku splňovaly. Jakkoliv nepravděpodobné se to může zdát, tak cedule na konci vísky nám při odjezdu odhalila její pravou identitu - byla to skutečně Dolní Lhota. A když jsme se konečně přestali smát, už jsme byli v té Horní. Správně, mělo to šťávu od samotného začátku.

Pokusné a značně nepovedené, ale mé historicky první foto s objektivem Helios, proto jej umísťuji. Ta včela je nezamýšlený bonus, původně šlo pouze o tu pampelišku

Náš příjezd do Rožmberku byl s pobavením sledován z nadmíru příjemné zahrádky s občerstvením, nacházející se přímo pod okny našich pokojů situovaných v jednom z křídel Rožmberského hradu. Ano, i ubytování mělo punc výjimečnosti, byť po stránce luxusu bylo na hony vzdáleno tomu, co zde před staletími zažíval pan Vok. To však nikomu nevadilo, naopak jsme ocenili nezaměnitelnou atmosféru temných hradních chodeb, plni očekávaní zjevení Perchty z Rožmberka, která zde, coby bílá paní, brázdí nevyzpytatelná hlubiny prostoru mezi dvěma světy, nemoha v poklidu spočinouti ani v jediném z nich. To mě však trápilo ze všeho nejméně. Mým hlavním problémem byl můj úhlavní nepřítel - orientační smysl (nebo spíš nesmysl). Ono to vypadá jako legrace, ale když jsem až po 2 dnech zjistil, že potřebu stále vykonávám na dámském záchodě, do kterého se navíc dostavuji oklikou +cca 500m, na sebevědomí mi to nepřidalo. Ale to už lepší nebude... .

Pohled na Rožmberk ze zahrádky si o fotku přímo říkal, škoda jen, že jsem přírubou polarizáku pootočil trochu více, než bylo nutné. Obloha tak získala značně nehomogenní vzhled.

Počasí se nám hned další den značně zakabonilo, sem tam spadla i kapka a rtuť teploměru se jen nesměle držela nad hranicí 10 stupňů. Silný ledový vítr nás donutil prohrábnout tašky a vyndat téplé oblečení. Takto připraveni začali jsme realizovat všechny naplánované výlety. Popsat zde vše je nad mé schopnosti vypravěče, ale hlavně nad mé možnosti časové. Dokonce už jsem dostal mail se žádostí o fotky, takže zde jsou:-) V článku je umístěno pouze pár obrázků s titulky, tvořících jakousi osu vyprávění, minigalerie a link na stažení kompletního souboru mnou pořízených fotek se pak nalézají na konci článku. Moc jsem je netřídil, učiňte tak, prosím, sami.

Tato věž, zvaná Jakobínka, byla dominantním objektem v místě našeho ubytování, pro mě navíc neocenitelným orientačním bodem

Podvečerní pohled na hrad, naše ubytovna byla situována v budově na snímku vpravo. Vyfoceno na mostě při návratu z večeře v místním penzionu, ve kterém jsme naší návštěvou s dětmi zanechali nesmazatelnou vzpomínku a v personálu nechali vzklíčit neradostnou předtuchu nadcházejícího očistce...

Výhodou těchto scenériií je skutečnost, že skýtají skvělý pohled téměř za každého počasí. Takto začal náš druhý den, pln chladu s očekáváním deště

Děti vzaly Vítkův Hrádek útokem, jinak zde moc kvalitních fotek nevzniklo. Důvodem bylo počasí, a také Lukáškův "splíneček", kterým poněkud nabořil poklidný charakter výpravy

Všichni se těšili na panorámata, pátek nám však nabídl jen odstíny šedi - zde při pohled z hradeb Vítkova hrádku směrem k Lipnu. Na druhou stranu ruku na srdce - fotek Lipna s azurově modrou oblohou zrcadlící se ve stříbřitých vlnkách, v nichž se za radostného trylkování čvachtají unsere deutsche Freunden s bavorská tralalak na chlava, je všude dozajista víc než dost

Třetí den pobytu směřujeme k jedné z největších atrakcí regionu - stezky v korunách stromů. Teplota příjemných 6 stupňů, severozápadní vítr o rychlosti 10 m/s, který zážitek na lanovce ještě umocňuje. Rychlý zpětný záběr dalších účastníků zájezdu - 1 ze 2 rodin, která "narušila" koncepci ryze pánské jízdy

Toto foto snad ani nepotřebuje komentář. Ne každý zkrátka vnímal jízdu lanovkou jako zážitek hodný zapamatování:-)

Výše zobrazené fotografie pochází, jak jistě bystré oko čtenářovo zachytilo a hlava správně vyhodnotila, ze zmíněné stezky v korunách stromů. Jak už tomu tak bývá, krásně se začalo dělat v okamžiku návratu z korun. Slunce pohladilo naše obličeje i duše, jen na Adama padl stín... Pročpak asi??

Přívoz konečně dorazil a do sbírky přibývá další nezapomenutelný zážitek

Zpáteční cesta přívozem uzavírá šňůru zážitků předposledního dne našeho pobytu

Asi jste poznali Český Krumlov, jedno z nejvýznačnějších našich měst. Původně byl cílem výpravy zdejší grafitový důl, leč v době našeho příjezdu nebyl ještě pro veřejnost otevřen. Jako alternativu jsme tak zvolili prohlídku města, což děti vyhodnotily jako nejméně atraktivní část zdejšího pobytu. Situaci zachraňovaly tatranky a jiné pamlsky - tzv. držhubné. Po stránce focení to bylo jiné kafe. Český Krumlov je vděčným objektem fotografů z celého světa. Kdykoliv se zde nacházím, mám neodbytný pocit, že jedinou živou bytostí v Japonsku je tou dobou Goro.

Pokud jde o fotografie ke stažení, dovolil bych si malý vzkaz resp. malé vysvětlení pro jednu tetu (nebudu ji oslovovat, věřím, že adresát se pozná): vím, že jedinou přípustnou fotografií je ta, kde jsou všem vidět nohy. A ano, vím, že kdyby měl kdokoliv na fotce hlavu mandelínky, nebude to ničemu vadit, když bude mít nohy. Skutečně si uvědomuji, jak je to pro Tebe důležité, a proto se omlouvám, že ne vždy se mi tuto podmínku, i přes nezpochybnitelnou snahu, podařilo splnit. Buď jednoduše proto, že mi to zkrátka nepřišlo nutné, nebo to přímo kolidovalo s mým záměrem udělat fotku portrétního charakteru, na které by mohl mít nohy možná tak Meresjev (patrně hozené přes rameno). Anebo to zkrátka nešlo, pokud jsem měl záběr přežít (úseky stezky v korunách stromů, kde bych snímek celé postavy musel vykoupit krátkou levitací cca 2 metry za zábradlím a poté dlouhým pádem do 60 metrové propasti). Přesto věřím, že se ti fotky budou líbit a nepřítomnost nohou budeš mít, tak říkajíc, v patě:-)))

Na úplný závěr bych chtěl všem účastněným poděkovat za milou společnost, Márovi za skvělé řízení automobilu a Ivošovi za bezchybnou organizaci celé akce! 

No a to bude zhruba vše, dámy a pánové. Budu se těšit na další ročník!

Link ke stažení všech fotek (archív zip) - vstup přes heslo zaslané mailem